Naděje v naprosté beznaději.

Kázání na 3. 4. 2016

biblická čtení: Skutky 5, 27 - 32; Zjevení 1, 4 - 8; Jan 20, 19 - 31

Milé sestry, milí bratři,

            jsou v životě chvíle, kdy cítíme beznaděj, nevíme, co bude dál. Chvíle prohry a zklamání. Lámeme si hlavu co s tím. Přicházejí situace, o kterých bychom si nikdy nemysleli, že se stanou právě nám a že se mohou vůbec stát. Rozpadají se vztahy. Zklamáváme se v lidech, o kterých jsme si mysleli, že jsou nám nejbližší, že se na ně opravdu můžeme spolehnout. Zažíváme pády a neúspěchy. Kolik lidí v takových chvílích upadne do rezignace, apatie, nebo třeba si začne užívat rozkoší, které nabízí tento svět bez ohledu na následky.

            V podobné situaci se ocitli i Ježíšovi učedníci. Ten úžasný mistr, který uzdravoval, za kterým šli davy lidí, o kterém si mysleli, že je to ten toužebně vyhlížený mesiáš - tak tento člověk skončil popraven jako nejhorší zločinec. Není divu, že učedníci jsou zavření za dveřmi, ochromení strachem a beznadějí. Nestane se i jim něco podobného?

            To je naprosto logická reakce. Ale Bůh, který se zjevil v Ježíši z Nazareta, Bůh který stvořil svět, pokračuje ve svém díle i v takovýchto situacích. A jak víme z písma svatého, on působí především tehdy a tam, kde to nikdo nečeká. A tato situace je asi ta nejmíň očekávaná.

            Po otřesných, děsivých událostech, které se stali, sedí učedníci zavření. Byli svědky odporného děsivého triumfu lidského sobectví, zla, omezenosti. Jsou zděšení, ochromení. A právě v té nejméně očekávané chvíli přichází Ježíš. Nekárá, nenadává, nečastuje učedníky, kteří tak selhali ironií. Velice jasně a prostě jim, pro které i samo toto zjevení muselo být děsivé, zvěstuje: „ Pokoj vám.“ Přináší jim poselství vítězství lásky, světla, všemu zlu navzdory. Dokonce i navzdory smrti.

            Přináší pokoj všemu navzdory. Dokonce i navzdory tomu, že se učedníci zavřeli a nic nečekají. A nejen to. On je posílá. Vybavuje je svým duchem svojí přítomností. Tentýž duch, který Krista doprovázel i na Kříž, tentýž duch, který způsobil jeho vzkříšení, tentýž duch doprovází učedníky. Doprovází je na cestě k jejich poslání, kterým je odpuštění, nová naděje navzdory všemu. A onen Duch jim stále dosvědčuje, že se nemusejí bát, že je s nimi jejich Pán, který jim chce darovat svůj pokoj.

            Vzkříšený Kristus je vlastně nové stvoření. To jak Kristus dýchne a tím předá učedníkům svého ducha, upomíná na zprávu o stvoření z Genesis. A tento závdavek nové existence, nového stvoření bude nyní přítomen ve všech, kteří Krista následují, otevírají mu svůj život.

            Jeden tam ale nebyl, Tomáš. Chce se přesvědčit, že to nebyl jen nějaký přelud, ale skutečný ukřižovaný Ježíš. Ano byl to on. I s těmi hřeby. A nám z toho může znít svědectví - Duch, který byl s tím, kdo byl křižován, přítomnost toho, kdo Krista doprovázel na kříž je i s námi.

            Nevidíme ho sice svýma očima. Ale můžeme vědět, že i do našich všelijak uzavřených životů, zabarikádovaných skrze zklamání, utrpení chce vstoupit Bůh. Chce nám dosvědčit, že se není třeba bát, chce nám darovat svůj pokoj plynoucí z vědomí nepodmíněného přijetí. Chce v nás tvořit něco nového. A především chce, abychom byly služebníky smíření a odpuštění.

            Sestry a bratři, křesťanská víra je vírou navzdory a Bůh působí v místech  a chvílích, kdy se nám to zdá naprosto nepravděpodobné. Stále chce lidi překvapovat svojí nevyslovitelnou milostí a láskou. On prostě chce, abychom všemu navzdory se ničemu, co nás chce srazit ochromit, znejistět měli život, byli lidmi.

Amen