Naděje neumírá - zvěst velikonoc.

Nastávají v životě každého člověka chvíle temné, beznadějné. Můžou to být vlastní selhání, zklamání z lidí kolem nás. A z těchto důvodů, jako výsledek hledání naděje, tam, kde z lidského hlediska už naděje není, vznikla Bible.

Kázání na velikonoční neděli 1. 4. 2018

Biblické texty: Skutky 10,34–43; 1 Korintským 15, 1 - 11; Jan 20,1–18

 Biblická čtení je možno přečíst si zde: www.biblenet.cz

            Nastávají v životě každého člověka chvíle temné, beznadějné. Můžou to být vlastní selhání, zklamání z lidí kolem nás. Přicházejí zvraty dějin dané svévolí mocných. A právě z těchto důvodů, jako výsledek hledání naděje, tam, kde z lidského hlediska už naděje není, vznikla Bible. A dnes se dotýkáme její vrcholné výpovědi. Je to svědectví o nekončící radosti, o kterou nás nemůže nikdo a nic připravit, nad kterou můžeme do konce života více a více žasnout navzdory všemu. Lidé kolem nás mají velikonoce spojené s dobrotami, návštěvou a vymrskáním paní a dívek v okolí, s prodlouženým víkendem. Pokud by to pro ně znamenalo příležitost k návštěvě blízkých, odpočinku, díky alespoň za to. Odpočinku a lidské blízkosti není nikdy dost.

            I já jsem do určitého věku vůbec nevěděl, co je podstatou křesťanských velikonoc. Pochopil jsem se to až v několika let po revoluci. Co je příčinou tohoto stavu? Víme my křesťané vlastně, jaké poklady jsou nám svěřeny?

            O tom, jak převratné a osvobozující poselství se nám dostalo, vypráví dnešní evangelijní oddíl. V něm jde Marie Magdalská, zarmoucená nad smrtí svého mistra prokázat mu poslední službu. Podle církevní tradice to byla žena špatné pověsti. A tak je zarmoucena smrtí muže, který se k ní, na rozdíl od ostatních, choval tak nádherně lidsky. Je to od ní velice odvážné. Všichni učedníci jsou někde ukryti a ve strachu se vzpamatovávají z utrpěného šoku. Ona však jde a dělá, co je třeba, i když jí hrozí nebezpečí. V té době se Římané mstili i těm, kteří vyjádřili smutek nad popravenými. Je ještě tma. Temnota jakoby obestřela i život Marie. A když přijde k hrobu, čeká ji ještě další šok. Hrob je prázdný. Učedníci přijdou k hrobu. Uvěří, že Ježíš žije, ale vše si nechají pro sebe. Odejdou a plačící Marii nechají osamocenou. Jak často se něco podobného děje i dnes! Církev si užívá zvěsti Bible a nevšímá si ztrápených lidí kolem sebe!

            Nejdříve se jí ptají andělé, proč pláče. Potom i Ježíš. Kdo byli ti andělé? Anděl to je symbol samotné Boží přítomnosti v tomto světě. Anděly můžeme být vlastně i mi sami, když děláme co je třeba. A tam, kde se lidé v lásce setkávají, tam je Bůh přítomen, proto se Marie setkává vzápětí i se samotným Ježíšem. Ona jej nepoznala. Říká mu o tom, co ji trápí – chce najít svého mistra. A když ji Ježíš osloví jménem, tehdy jej poznává. A pak následuje velice zajímavá úžasná zvěst. Ježíš sděluje Marii, že musí odejít. Marie se ho nemá dotýkat, zdržovat jej. Ježíš vystupuje k Otci. Ale není to jen jeho Otec. Teď je to i Otec a Bůh jeho učedníků. Oněch učedníků, kteří Ježíše zklamali, kteří jej opustili, neporozuměli mu. Po té, co po katastrofě ukřižování Bůh ukázal velikost a nezvratnost své lásky vzkříšením, Bůh ukazuje svoji lásku i tím, že se nechává titulovat jako Otec všech, nejenom samotného Ježíše.

            Jak jsem již říkal, pro lidi kolem nás je křesťanství něčím buďto neznámým, nebo prázdným. Ano, připadá jim to prázdné, tak jako byl prázdný hrob, ke kterému přišla Marie. I my často cítíme prázdnotu. Ptáme se „ Pane, kde jsi.“Proč se děje to, co se děje? Proč tolik lidí, kteří věřili v Boha, byli křesťany, teď jsou vzdálení? Proč se ti, kteří si berou do úst Boží jméno, se chovají tak jak se chovají? Pane, nevím si rady sám se sebou, co mám dělat?

            Voláme, ptáme se. Nedostáváme hotové odpovědi. Spousta věcí pro nás zůstává tajemstvím. Můžeme ale v prázdnotě a temnotě prožít to, co Marie. Někdo je s námi a oslovuje nás jménem, nemůžeme se ho zmocnit, dotknout, zadržet, dokonce ani pochopit. Víme, že je úplně jiný, ale je tu a oslovuje nás jménem. Ví, jací jsme, ještě lépe než my sami. Nedávno jsem četl citát od Dorotee Sölle: Na konci hledání a otázky po Bohu nestojí odpověď nýbrž objetí.

             Marii Ježíš řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu“. Ježíš vlastně těmito slovy Marii sděluje: Navzdory všemu žiji. Bůh, který byl se mnou, mi dal, abych vše překonal. Vidíš, ani smrt mě nezadržela. Teď jdu k němu. A ten Bůh, který působil skrze mne, který mě vedl k lásce pomoci oběti, ten je i Bůh váš. I s vámi bude, i vás všechny bude vést, posilovat. Ano, to jak jsem žil, to co jsem dělal, to vše mělo smysl. A nejen to, je to to jediné, co má smysl

            A to je zvěst, kterou můžeme prožít a zvěstovat. Je tady někdo, kdo nás zná jménem. Lépe než my sami sebe. Stvořitel, Hospodin, Bůh, otec Ježíše Krista. Podle biblického podání Ježíš po svém vzkříšení k němu vystoupil. Tím se chce říci – chceš vědět jaký je Bůh, podívej se na Ježíše z Nazaretu. Oslovuje nás a stojí nám po boku, když k němu voláme ve všech dobách. A především v dobách temných, kdy nevíme jak dál.  Amen