Dušičky - stále jsou naši mrtví s námi....

Podzim, dušičkový čas, blížící se konec církevního roku a začátek adventu nám ukazují, že vše má svůj počátek i konec. I náš život. Na tento čas připadá svátek zesnulých. Tak jako mnohé další svátky i on je dnes naplněn shonem, byznysem, mediálním humbukem, reportážemi o krádežích na hřbitovech. A tak se modlím za to, aby přes to všechno byl jako ostatní svátky připomínkou toho, co by mělo v našem životě být přítomno stále. Jednou už nebudeme moct napravit, co jsme pokazili. Nejme první, kdo řeší těžkosti života.

Chodím na procházku kolem hřbitova, když jsem na návštěvě ve své rodné vesnici. Odnáším si z těchto návštěv velmi obohacující podněty. Můžu vidět úplně z jiného pohledu lidi, které jsem znal jako dítě, či jako dospívající člověk. Mnohé jsem nechápal. Nelíbilo se mi, jak žijí, či jednají. Teď jsem sám dospělý, mám děti. Uvědomuji si, že žiju v poměrně klidné době, v dostatku. Moji předkové oproti tomu zažili, bídu, nedostatek, válku, totalitní režimy. Kolik mi toho mohli říct, kdybych jen trpělivě seděl a naslouchal. Povýšenost mládí je pryč jako ranní mlha. Zbývá většinou, i přes věci nedobré spíše obdiv a vděčnost za všechnu tu úžasnou milost, a dobré věci, kterých se mi v životě dostalo.

Stále znova mě fascinuje tato báseň, kterou rád poslouchám jako píseň v podání Hradišťanu. Vystihuje, co prožíváme, když vzpomínáme na naše blízké, kteří nás předešli na věčnost.

Mrtví

Jan Skácel

Stále jsou naši mrtví s námi a nikdy vlastně nejsme sami
A přicházejí jako stíny ve vlasech popel kusy hlíny
Tváře jakoby vymazané a přece se jen poznáváme
Po chrpách, které kvetly loni, slabounce jejich ruce voní
Tiše mne zdraví jako svého hrbáčka času přítomného

Skácelovy verše ve mně vzbuzují tyto představy – Vzpomínky na naše blízké splývají, slévají se, přesto si je pamatujeme, nemizí. A zbude to dobré – tak jako vůně květin. Když žijeme jen přítomností, jsme jen nedokonalý mrzáčci, shrbení. Pohled k perspektivě věčnosti nás napřimuje, uzdravuje náš život od toho, co jej deformuje.

S vědomím vlastní omezenosti a velikosti Boží lásky můžeme potom vděčně spolu s žalmistou vyznat: Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. Avšak Hospodinovo milosrdenství je od věků na věky s těmi, kteří se ho bojí, jeho spravedlnost i se syny synů, s těmi, kteří dodržují jeho smlouvu, kteří pamatují na jeho ustanovení a plní je. (Žalm 103, 15 – 18)