Vztah s Bohem - Obchod nebo svoboda?

                                                      Kázání na 3. března 2024

Biblická čtení: Exodus 20, 1-17                                                                  Jan 2, 13-22

Biblická čtení je možno si přečíst na www.biblenet.cz

Žijeme ve společnosti, kde jsou víra a náboženství považovány za něco, co člověka zotročuje a brání mu v rozvoji jeho osobnosti. Kazatelé a faráři jsou považováni za tmáře, kteří pletou lidem hlavy. Jsou spolu s politiky a uklízečkami na posledních stupních popularity profesí. I etablované církve jsou považovány za totalitní organizace, které chtějí své členy ovládat a zneužívat. Vzpomínám si , že když jsem jednou měl učit jednoho chlapce němčinu, jeho otec se proti tomu postavil se zdůvodněním, že si nepřeje, aby se jeho syn jakýmkoli způsobem setkával s vírou a náboženstvím. Proč mají lidé kolem nás takový postoj? Je to oprávněné? Slyšíme varování před tím, že v našem okolí působí různé sekty, které jsou totalitními, nesnášenlivými organizacemi. Vím o případech, kdy členství v nějaké náboženské organizaci rozvrátilo rodiny. Náboženství, i křesťanství bylo a je zneužíváno mocnými tohoto světa k různým, velice sobeckým cílům. Celé dějiny nám vyprávějí, jak se mocenské, politické zájmy maskovali za náboženství. Jednou jsem slyšel větu, že zlo, se nejlépe koná z náboženských pohnutek. Teprve poměrně nedávno spolu církve začali ekumenicky spolupracovat.

Aby se mínění lidí kolem nás změnilo, je opravdu důležité zkoumat, jaké jsou pohnutky nás křesťanů ke zbožnosti. Je důležité, kdo a z jakých pohnutek vykládá Písmo svaté. Jestli jej vykládá opravdu v souvislosti s dobou a účelem vzniku. Je nutno lidem kolem nás neustále opakovat, že skutečným cílem zvěsti Písma svatého je něco naprosto opačného než svázanost pravidly, závislost, strach. Můžeme si to znázornit i na dnešním prvním čtení Písma svatého. Je to text Desatera Božích přikázání. Bohužel se zapomíná na to, že pro pochopení jeho zvěsti je potřeba jej citovat i s jeho úvodem. Bůh se tam představuje jako ten, který vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Bůh, ve kterého věříme je tedy Bohem, který vyvádí z otroctví, z nesvobody. A celé desatero je někdy nazýváno jako směrovky ke svobodě. V jednom německém překladu je nadepsáno velmi příhodně jako deset velkých svobod. Slovesný tvar, který je zde použit, není rozkazovací způsob. Spíše se zde jedná o to, že takové jednání je vyloučeno. Významný český starozákonní vědec, profesor Jan Heller, navrhoval znění: „ Jsi svobodný, tak přece bys … neměl jiných Bohů, nesmilnil, nezabíjel.

Věříme ve skutečného, živého Boha. On je hlubinou bytí, tím, kdo nese, zakládá realitu světa a vesmíru. V něm žijeme, pohybujeme se a jsme, říká apoštol Pavel na areopagu v Athénách. Potom tedy nelze než nemít jiného Boha, protože lidmi vymyšlení Bohové nás odvádějí z poznání reality takové, jaká je. Pro poznání Boha, který je hlubinou bytí je potřeba si jej nijak nezpodobňovat. Dá se říci, že Bible se v této souvislosti dá nazvat knihou ateistickou, protože vylučuje existenci jiných Bohů, než je samotný Bůh stvořitel.

Když se Mojžíš ptá Boha v knize Exodus na jméno, nedozví se jej. Bůh se mu odmítá představit. V té době znát něčí jméno znamenalo mít možnost toho druhého ovládat. Ne, Boha nelze pochopit, nelze je ovládnout. Dokonce ani o něm nelze dost dobře mluvit. S Bohem lze pouze být. Být a žasnout nad tím, jak nás obdarovává. A to jeho jméno, kterým se představuje Mojžíšovi znamená také – Budu tady pro vás. A veškerá zobrazení, spojení se stvořením nám v tomto dobrodružství, kterým je následování stvořitele, zabraňují.

 O tom, jak škodí víře v Boha zneužívání Božího jména z mocenských důvodů jsem už tady mluvil.  Kdykoli je víra v Boha, církev, zneužívána k mocenským účelům, vede to v delším časovém horizontu k úpadku církve, ztrátě její věrohodnosti.

Je potřeba mít i čas vyměřený odpočinku, abychom se zamysleli nad tím, jestli se na místo Boží v našem životě nechce dostat něco jiného. Jak říká Martin Luther - co je v životě člověka na prvním místě, to je jeho Bůh. Je potřeba ctít své předky, rodiče, protože nás to ochrání před opakování starých omylů.

Co je důležité a co je zvěstí druhé části Desatera, je to, abychom se vyvarovali nenávisti – Ježíš i na to vztahuje přikázání o zabití. Je neuvěřitelné, jak člověka spoutává, ničí vzpomínání na to, co jsem udělal já sám špatného a na to co mi udělali druzí. Odpuštění není něco, co nám Bůh přikazuje. Je to existenční nutnost. O svobodu nás tak moc připravuje dychtění a lpění. A současná konzumní společnost nás v tom programově podporuje.

Nevaž se na zaběhané představy o Bohu, aby ses mohl nechat neustále překvapovat dalším a dalšími stránkami Boží milosti a lásky, žil v realitě takové jaké je a ne v tom, co tě naučila společnost, výchova, sdělovací prostředky. Nedychti, nelpi, zbavuj se nenávisti a odpouštěj a dosáhneš svobody. Je potřeba lidem znova a znova vysvětlovat, že Desatero a vůbec Boží přikázání nejsou něčím, čím si chceme zasloužit Boží přízeň nebo spasení. Je to program k tomu, abychom naplňovali to úžasné bohatství, všechny dary, které nám Bůh dal. Pokud je nebudeme následovat, nepotrestá nás Bůh, ale my sami sebe. Dá se bez nadsázky říci, že největším trestem, který na nás může Bůh seslat je, když nám, obrazně řečeno, řekne – buď vůle tvá, dělej si co chceš, já se ti do tvého života proti tvojí vůli vměšovat nebudu.

 A v tomto duchu pokračuje i zvěst dnešního evangelijního oddílu. Ježíš vyhání z chrámu prodavače obětních zvířat. Chce tím dát najevo, že Boží přízeň si nemůžeme kupovat oběťmi. Z náboženství nelze dělat výnosný byznys . Nelze přes víru v Boha obírat a ožebračovat lidi. V Ježíši se zaběhané schéma náboženství převrací na ruby. Už to není tak, že lidé přinášejí oběti, aby se přiblížili k Bohu. Naopak – Bůh sám ve svém Synu přináší oběť, sestupuje do nejhlubších hlubin lidské bídy a utrpení, aby získal lidi pro sebe. V Desateru se mluví o tom, že nemáme Boha s ničím zpodobnit. Tady dokonce je zpochybněno i něco tak svatého jako chrám. Ježíš , když mluví o zboření chrámu a jeho vystavění, mluví o svém těle. A tak chrámem Božím se stává samo lidské tělo, to má být chrámem Ducha svatého. A tady se dostáváme k velmi důležitému poznatku. Vnější kult, plnění si náboženských povinností, příslušnost k instituci, to vše může být něčím, co na nitro člověka, na jeho myšlení nemusí mít vliv. Dokonce se tak může dít z pohnutek velice špatných, sobeckých, sebestředných. Ježíš nám očištěním chrámu a jeho ztotožněním s lidským tělem ukazuje, že v důvěře v Boží lásku, která nás přijímá takové jací jsme, máme také očišťovat své nitro od toho, abychom s Bohem obchodovali. Nesmíme jej zapojovat do naplňování vlastních sobeckých plánů. Tak vlastně nectíme Boha, ale na jeho místo stavíme sebe. U nás to má být jinak. Apoštol Pavel píše v dopise do Říma: Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.

 Chrám našeho těla a mysli má být otevřený, očištěný, aby sám Bůh nás mohl budovat měnit vést. Nemáme lpět ani na našem pochopení věrouky, věroučných článků. Jsou to jenom ukazatele k tajemství, která nás mají vést k plnějšímu a hlubšímu úžasu nad Boží velikostí, milostí a láskou. Můžeme tak mít daleko hlubší vnímavost pro všechny důvody k radosti a vděčnosti kolem nás. Zbavme se lpění na našich představách, našich plánech. Bohu obětujme sami sebe při vědomí, že on sestoupil tak hluboko jak jen mohl. Ježíš byl obětován, zemřel na kříži, sám sebe zmařil. Potom však povstal k nepomíjejícímu životu. A tak se naše svoboda , kterou pro nás Bůh chce, rozšiřuje i od svobody od sebe sama, svobody od strachu ze smrti. Kříž, obětování sebe sama jako nástroje Boží lásky je i programem pro nás. Bůh sám potom může konat. Tak jako vzkřísil Ježíše k nepomíjitelnému životu, může proměnit i náš život, aby směřoval k tomu, co přináší trvalé dobro. Hlavní je účinná láska k bližnímu. „Jedni druhých břemena neste, tak naplníte zákon Kristův“ , píše apoštol Pavel v listu  Galatským.  A tak se koná pravá bohoslužba – tedy dělat to, co je potřeba, pro toho, kdo to potřebuje, tehdy, kdy to potřebuje. K tomuto může být ona bohoslužba v neděli v kostele pouhou přípravou.

Bůh nás nejlépe zná, je nám bližší než my sami sobě. Ví nejlépe, co je pro nás dobré. Kdo ztratí svůj život pro mne, ten jej nalezne, říká Ježíš. Je známo, že Bůh učinil velké věci s těmi, kteří k němu přišli s otevřeností, prázdnýma rukama.

Amen