Co s plevelem v nás

Kázání na 20. 7. 2014 Biblická čtení: Izajáš 44, 6 - 8; Římanům 8, 12 - 25; Matouš 13, 24 - 30.36 - 40 Sestry a bratři, Kdo někdy pracoval na zahradě, to zná. Klíčící rostlinky plevele jsou k nerozeznání od kulturních plodin, které chceme pěstovat. A v podobenství, které tu říká Ježíš je to ještě složitější. Tím plevelem, který je tu vmísen do pšenice, se myslí Jílek mámivý. Ten nejenže je k nerozeznání od pšenice. Ale navíc se jílek spolu s pšenicí do sebe zapletou kořeny. A tak když by se někdo snažil vyplít pšenici, vytrhal by s plevelem i ji. V tomto podobenství chce Ježíš své učedníky seznámit s tím, jak to vypadá království Božím. Myslí se tím tedy poměry mezi věřícími lidmi, v církvi. Autor evangelia reaguje zřejmě i na to, že v jeho době se objevovalo mezi členy první církve spousta problémů, neshod, hříchů, sobectví, ctižádosti. Lidé odpadali v dobách pronásledování. A objevovaly se hlasy po tom, aby se církev očistila od těch nedokonalých, selhávajících. S takovýmhle problémem se potýká církev po celé své dějiny. Znova a znova se objevují hlasy po tom, aby se členy církve mohli stát jen ti, kteří se osvědčili, splňují kriteria pro správný život. Ale to, co platí o církvi, můžeme zobecnit na veškerá lidská společenství. Jak bychom chtěli, aby naši příbuzní, spolupracovníci byli dokonalejší, lépe vyhovovali našim představám. Jak rádi bychom byli, abychom si mohli zvolit politiky, kteří by co nejlépe hájili naše zájmy, snažili se opravdu sloužit obecnému prospěchu. Jako generace lidí před námi se ptáme stejně jako ti služebníci v podobenství: „ Kde se tu vzal ten plevel.“ A tak se dějí různé snahy o vybudování dokonalé společnosti, dokonalé církve. Bohužel to často dopadá jako v tom podobenství. Spolu s plevelem je vytrhána i pšenice. Kolikrát se už stalo, že po snaze o vybudování dokonalé společnosti zůstali hromady mrtvých. Na složité problémy, které život přináší opravdu nelze dávat jednoduché odpovědi. Jak jsem se dočetl nedávno v knize o spiritualitě, modlitbě často je za snahou po dosažení dokonalosti, mravní bezúhonnosti a pokory u druhých negativní rys ve vlastní povaze, vlastní sebestřednost, snaha o únik od poznání vlastní nedokonalosti. A tak opravdovou pohnutkou pro hlásání mravnosti a pokory může být snaha o vlastní zviditelnění se, mocichtivost, nebo prostý únik od vlastní bídy a nedokonalosti. V podobenství se mluví o tom, že se má počkat, jaké klasy jaká rostlina nasadí. A tady je to to samé. Velmi záhy je vidět jaká je čí motivace, když vidíme, co se děje v jejich rodinách, jak se cítí lidé v jejich okolí. Lidé zažijí pláč a skřípění zubů ne někde na věčnosti, ale již teď. Znova a znova opakuji lidem, kteří mají problémy ve vztazích – jediný člověk, kterého můžeme změnit, jsme my sami. Když toto pochopíme, ušetříme si spoustu problémů, bolesti, nedorozumění. Jak zpíváme v jedné písni z našeho zpěvníku, je naším úkolem trhat ve vlastním nitru koukol. Ono je velmi ošidné chtít kritizovat, posuzovat druhé lidi. Nevíme, jaké měli výchozí pozice. Nevíme kdo, čím prošel. Není naší zásluhou, že jsme vyrostli třeba ve fungující rodině, kde se nám láskyplně věnovali moudří obětaví rodiče. Důležité také je, abychom s druhými lidmi, když s nimi máme nějaký problém, mluvili bez posuzování a bez emocí věcně o konkrétní věci. Ten kdo se opravdu snaží duchovně růst, žije v opravdovém vztahu s Bohem, ztiší se, zjistí dvě zásadní věci. V tichu, ve kterém k nám Bůh promlouvá, když poodstoupíme od světa, zjišťujeme, že v nás je spousta věcí, které jsou pro nás nepřijatelné. Ta dělící hranice mezi dobrým a zlým vede skrze naše nitro. Ale na druhou stranu nám, jak nám dosvědčuje apoštol Pavel v dnešním čtení z epištoly Římanům, tentýž duch, který nám velice zřetelně ukazuje, kdo jsme a jací jsme, je také Duchem synovství. Dosvědčuje nám, že jsme milované Boží děti, že nejsme sami. A tak se raději radujme a buďme vděční. A pokud jsou tu lidé, kteří nám vadí a znepříjemňují život tak sobě i jim pomůžeme ne tím, že je budeme kritizovat, ale naopak tím, že jim ukážeme cestu vděčnosti a radosti z evangelia. To je cesta jak dojít vnitřního míru a přestat s agresí vůči druhým, která bývá znakem vnitřních problémů a bolesti. A soud nechme na Pánu. Když bychom si pošetile přivlastňovali tuto pravomoc, jen bychom rozmnožovali své trápení. Amen