Za co mě Pán Bůh trestá?

Kázání na 28. 9. 2014 Biblická čtení: Ezechiel 18,1. 29-32; Filipským 2, 1 – 13; Matouš 21, 23-32 Sestry a bratři, určitě jste někdy slyšeli povzdech: „ Za co mě Pán Bůh trestá?“ Je to pozůstatek minulých dob. Tehdy většina lidí u nás věřila v Boha. A když se jim něco zlého přihodilo, často v tom viděli Boží tresty. Nemusíme se ale vracet tak daleko do minulosti. I povodně z let 1997 a 2002 se snažily mnohé křesťanské skupiny vykládat jako Boží trest za spáchané hříchy. Docela otřesný byl případ, kdy jeden vysoký činitel náboženství, které tady nechci jmenovat, se vyjádřil v tom smyslu, že zavraždění šesti miliónů židů za druhé světové války je trestem za jejich hříchy v minulých životech. Pokud v současnosti s nějakým člověkem diskutuji o existenci Boží, velice často narazím na názor, že kdyby byl Bůh, nebylo by tolik utrpení. Je takový obraz Boha reálný? Lze takto opravdu vysvětlovat existenci utrpení? Nad tímto se zamýšleli i židovští přesídlenci v Jeruzalémě a jejich potomci. Ono zvláštní přísloví: „ Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby“ z dnešního starozákonního oddílu, je výrazem toho, že židé nepřijímají, že by měli nést Boží trest za viny svých předků. Není to jejich odpovědnost. Tak proč je Bůh trestá? Proč se jim daří tak zle? Názoru, že Bůh trestá děti za viny jejich rodičů, odpovídá i znění desatera, kde se praví: „Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí.“ Zní to jako kádrová politika komunistů, kteří se také mstili na dětech svých odpůrců tím, že je nenechali studovat a nepřipouštěli je do určitých povolání. Avšak o tom, že u Boha převládá milosrdenství nad soudem, svědčí druhá část onoho citátu, kde se praví: „ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Zvláštní výklad k této části desatera vyslovil můj učitel Jan Nohavica. Podle něj slova o třetím až čtvrtém pokolení těch, na kterých se Hospodin mstí, vyjadřují zkušenost, že když se v jedné generaci něco pokazí, dojde k vykolejení z norem Božích přikázání, pak to trvá několik generací, než se následky podaří odstranit. Sám Bůh se vyjadřuje proti názoru, že by byl trestající soudce. Mluví k přesídlencům skrze proroka Ezechiela slovy, která jsou v určitém napětí se zněním slov desatera o stíhání vin otců na dětech. Nejprve sděluje, že obraz Boha, jak jej vyjadřuje přísloví o nezralých hroznech je mylný. Říká: „Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší.“ Tedy ne nesení vin dětí za rodiče. Každý je zodpovědný sám za sebe. Bůh upozorňuje, že představy lidu o něm jsou mylné: „Vy však říkáte: »Cesta Panovníkova není správná. « Nuže, slyšte, dome izraelský: Má cesta že není správná? Nejsou to vaše cesty, jež nejsou správné?“ Bůh dále upozorňuje na odpovědnost, kterou má každý za svůj život, za svůj osud: „Když se spravedlivý odvrátí od své spravedlnosti a dopouští se bezpráví, umře za to; zemře pro své bezpráví, jehož se dopouštěl. Když se však svévolník odvrátí od své zvůle, jíž se dopouštěl, a jedná podle práva a spravedlnosti, zachová svou duši při životě. Prohlédl totiž a odvrátil se ode všech svých nevěrností, jichž se dopouštěl; jistě bude žít, nezemře.“ V jiné části našeho dnešního oddílu také Bůh sděluje, že si nelibuje v trestech. Ve Starém zákoně, kterému bývá někdy vytýkána tvrdost, slyšíme tóny, které vyjadřují velikou lásku trpělivost a které rozhodně v rozhovoru starozákonních svědků nejsou ojedinělé: „Což si libuji v smrti svévolníka? Je výrok Panovníka Hospodina. Zdalipak nechci, aby se odvrátil od svých cest a byl živ?“ Bůh ukazuje židovským přesídlencům, že především oni sami jsou odpovědni za to, jak žijí. Ano nesou na svých bedrech následky minulých selhání svých předků. Není to ale Bůh, který je tak trestá. Naopak, on o jejich situaci ví. Nabízí jim prostředky k tomu, aby se jim dařilo lépe. Vyzývá je: „Obraťte se a odvraťte se ode všech svých nevěrností a vaše nepravost vám nebude k pádu. Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský?“ Zemřít, to neznamená jen přijít o život. Zemřít můžeme i obrazně tak, že nežijeme plným životem, ale jen přežíváme, vegetujeme. Do takového stavu člověka může dovést hřích. Tak jako židovští přesídlenci, tak i každý z nás si nese na svých bedrech zátěž zděděnou po minulých generacích. Je to vliv špatné výchovy, rodinných konfliktů. Každý z nás je ovlivněn dějinami – vlivem válek, komunismu. Nelze to připisovat Bohu. Jsou to nejčastěji následky lidské svévole. Záleží však na každém z nás, jak se zachováme. Můžeme na komplex následků špatných činů minulých generací nabalovat svoje vlastní. Nebo můžeme ten řetěz rozetnout a vyjít jiným směrem, nedat se formovat osudem a prostředím. K tomu nám chce Bůh dát sílu a moudrost. I nás vyzývá: Obraťte se, s vaším životem lze něco dělat. Nemusíte zemřít. Můžete skutečně žít, ne jen přežívat. Amen