Sůl a světlo...

Kázání na 5. 2. 2017

Biblická čtení: Izajáš 58, 9 - 12; 1. Korintským 2, 1 - 9; Matouš 5, 13 - 20

            Sůl a světlo, to jsou dvě věci, které jsou velice důležité v životech lidí. U soli už to tolik dnes nepociťujeme. Ale dřív neměli lidé možnosti uchovávat potraviny jako dnes. Sůl konzervovala, dezinfikovala rány. Dávala jídlům chuť.

            No a bez světla se těžko dá žít. Však jak jsme rádi, když se teď už den prodlužuje a je na Hromnice o hodinu více. Lidé, žijící v krajích, kde je dlouhá polární noc, strádají absencí světla.

            Ale jakým způsobem to platí pro Ježíšovy učedníky. Ježíš se postavil před učedníky a přímo jim říká - vy jste světlo světa, vy jste sůl země. Ale vždyť ti učedníci byli, jak víme velice nedokonalí lidé a Ježíš si s nimi užil spoustu nepochopení, nedorozumění. Z evangelia víme, že jim šlo o něco jiného než Ježíšovi - o moc, kariéru. A jak to platí o církvi dnes?

            Proč jsme solí a světlem? Je to proto, že nám bylo něco dáno. To co nám bylo dáno je Boží přítomnost v našich životech. Ano v životě každého člověka je Bůh nějakým způsobem přítomen. Tak jako sůl konzervuje a ochucuje, tak Bůh je ten, který udržuje tento svět před zkázou. A tak je to i se světlem. Bůh je světlo a není v něm nejmenší tmy. A ti, kdo se vydali za Kristem, mají být svědectvím o Boží přítomnosti, milosti a lásce.

            Když to o nás platí, proč si tedy lidé neužívají toho, že tu mají něco tak úžasného? Je to proto, jak říká Ježíš, že sůl se může zkazit a to světlo může být zakryto.

            Sůl v tehdy používaná se může zkazit. Měla poněkud jiné chemické složení než dnes používaná. A tak když se spustila nějaká chemická reakce, sůl pozbyla slanost, neplnila svou funkci. A tak když se v životě člověka mísí Boží láska se sobectvím, zlobou sebestředností, potom také dochází k něčemu, co nás ničí, činí neschopnými být solí. Život ztrácí chuť. Dochází k rozkladu. K rozkladu nejen svědectví ale i života jako takového, vztahů.

            A podobně je to i se světlem. I tady sobectví, neodpuštění, zloba zakrývají světlo Boží přítomnosti.

            Ta slanost, to světlo prostě není z nás. Jenom můžeme nechat světlo Boží přítomnosti, když se učíme být vděčnými, pokornými, chceme mít vnímavost pro všechny dary Boží lásky kolem nás, když svoje nitro necháváme pročišťovat prodléváním v Boží přítomnosti, díkuvzdáním za veškeré dobro, kterým jsme obdařeni. Potom v našem nitru můžeme omezit tu zhoubnou chemickou reakci, kdy vzpomínky na to, co se nám v minulosti zlého stalo, obavy z budoucnosti, neodpuštění, strach, sobectví a další věci zneutralizují dobro lásku, vděčnost, radost. V tom spočívá význam oněch Ježíšových slov, že naše spravedlnost musí přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů. Ti byli hrdí na sebe a svoji zbožnost. Na své náboženské výkony. My si máme být vědomi, že vše je dar, že nemáme být na co pyšní. To je zároveň bolestné, ale na druhou stranu tím člověk získává svobodu, kterou jinde nenajde.

            Není náhodou, že v Matoušově evangeliu jsou tato Ježíšova slova řazena hned za blahoslavenství. Tady lze hledat návod jak zabránit té neutralizaci Boží přítomnosti v nás, jak ji nezakrývat.

            Důležité je v této souvislosti i svědectví apoštola Pavla. Jeho služba byla doprovázena mnohými těžkostmi, pronásledováním, nepochopením. Byla uskutečňována s bázní a třesením. Spolehl se na Krista, toho ukřižovaného.  Toho, kterého Boží moc vzkřísila z mrtvých. Boží moc mu umožnila vykonat to veliké dílo šíření evangelia po tak veliké části tehdejšího římského impéria. Šířil onu bláznovskou zvěst, která byla natolik odlišná od toho, co se tehdy považovalo za moudrost. A tak i nám Boží moc může pomoci, abychom se navzdory tomu, že je v nás a kolem nás tolik toho, co by chtělo neutralizovat zakrývat to, co nám ukazuje Kristovo evangelium, opravdu byli světlem a solí. Potom můžeme, jak píše Izajáš odstranit jho, břemena, která klademe na sebe i na lidi kolem nás, hrozící prst a ničemná slova. Můžeme být štědří k hladovým a ztrápeným a to nejen k těm, kdo nemají jídlo ale i k těm, kdo hladoví po naději, kdo jsou v temnotě zármutku a vnitřního zranění. Potom se i v našich životech a společenstvích mohou naplnit zaslíbení o zavlažovaných zahradách a zacelených trhlinách a obnovených stezkách.

 amen