Co s břemeny?

jedna z velmi podnětných knih, „Nevyšlapanou cestou“ od amerického psychoterapeuta Scotta Pecka začíná slovy: „ Život je těžký.“ ...Když to pochopíme a přijmeme, přestane nás to tolik trápit. 

Kázání na 9. 7. 2017

Biblická čtení: Zacharjáš 9, 9 - 12; Římanům 7, 15 25; Matouš 11, 25 - 30

, jedna z velmi podnětných knih, „Nevyšlapanou cestou“ od amerického psychoterapeuta Scotta Pecka začíná slovy: „ Život je těžký.“ Autor pokračuje tím, že čtenářům sděluje, že je potřeba to tak vzít. Když to pochopíme a přijmeme, přestane nás to tolik trápit.

            Když jsem se před lety probudil na anesteziologicko - resuscitačním oddělení v nemocnici, bylo první, co si pamatuji to, že se mě můj otec zeptal: „ Je to těžké, že.“ A já, protože jsem si nebyl vědom svého život ohrožujícího stavu, jsem mu hrdě odpověděl: „ A kdo to má dnes lehké.“ A do té doby, když se bavíme o nějakých složitostech života, často se na mě můj otec obrátí a významně pronese: „ A kdo to má dnes lehké, že.“ A oba se usmějeme.

            Problémy a těžkosti jsou v životě spíše pravidlem. Jsme vlastně velmi křehcí tvorové, s omezeným množstvím sil a schopností. A často sami sobě a také sobě navzájem ničíme život, když se domníváme, že musíme toho, či onoho dosáhnout, to či ono mít, jinak nebudeme šťastni. Břemenem se pro nás stávají vztahy s druhými lidmi, když na druhé klademe nesmyslné požadavky, vyžadujeme, aby naplňovali naše očekávání. Žijeme v obavách z budoucnosti. Trápíme se tím, co jsme v minulosti prožili a už to nezměníme. A to vytváří v našem nitru chaos, hluk lomoz. Takže se stáváme sami sobě břemenem.

            Jak z toho ven? Nástrojem k tomu může být mimo jiné i náboženství. Pomocí něj se lidé snažili a snaží formulovat, o co v životě vlastně jde, jaký je jeho smysl. Židé ve svých posvátných spisech, které dnes nazýváme Starý zákon, vlastně hledali odpověď na to, jak žít, když se realita života stává neunesitelnou, když se zdá, že žádná naděje není, že vše končí. K čemu došli? Na to odpovídá výstižně vrcholná výpověď knihy kazatel: „Viděl jsem lopotu, kterou Bůh uložil lidským synům, a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná. Poznal jsem, že není pro něho nic lepšího, než se radovat a konat v životě dobro. A tak je tomu s každým člověkem: to, že jí a pije a okusí při veškerém svém pachtění dobrých věcí, je dar Boží.“ Kazatel nám říká - nevystihneme, nevíme. Máme být vděční - radovat se. Konat dobro -tedy milovat nezištnou láskou své bližní. Nemít nároky. Je nám toho mnoho dáno. Nemáme nic, co bychom nedostali. A máme si toho být vědomi. No, jenže lidé mají tu hloupou tendenci ukázat, že jsou něco víc. A tak tato cesta ke svobodě a vděčnosti, k smysluplnému životu svedla lidi, kteří chtěli ukázat, jak jsou schopní a výkonní k tomu, že z ní udělali cestu k výkonu, úspěchu. A tak vytvořili soubor více než 600 přikázání. Přikázání měla lidem pomoci najít cestu. Například desatero je nazýváno směrovkami ke svobodě. V jednom překladu má podtitul deset velkých svobod. Časem se ale stalo plnění přikázání břemenem. Je to strašné břemeno, pokud i člověk žije s představou, že Bůh ho nebude přijímat, pokud ty stovky přikázání nebude dodržovat. A dokonce to došlo až, tak daleko, že si lidé vymýšleli další a další přikázání, jen aby ukázali, že jsou lepší než druzí, že dokážou dosáhnout lepších náboženských výkonů. Tak je tomu i dnes a děje se to ve všech náboženstvích.

            A do toho přichází Ježíš. A oslovuje svět osvobozující zvěstí - jste obtíženi břemeny? Pojďte ke mně, učte se ode mne a já vám dám odpočinout. Jak to udělá? V tehdejší době to bylo tak, že ukázal lidem, že nejde o dodržování těch stovek přikázání, ale o lásku. Lásku k Bohu, která se projevuje vděčností za vše, co máme. A z ní plyne láska k lidem, když si uvědomíme, co vše nám bylo dáno a jak nedokonalý jsme my sami. To si uvědomují zejména ti maličcí. Jsou tady dáváni do protikladu k moudrým. Tedy do protikladu těm, co si o sobě myslí, že jsou majiteli pravdy, že mají výlučné poznání. Nejde tady ani tak o tělesnou výšku nebo absenci inteligence. Jde tady o to, že takový lidé, kteří jsou schopni přijmout ono osvobození, které Ježíš v evangeliu nabízí, ví i o své malosti, nedokonalosti a omezenosti. Tito lidé vědí, jak potřebují odpuštění. Takové lidi zve Ježíš, aby se učili svobodě. Ta je doprovázena tichostí a pokorou. Tou se projevoval Ježíš. V ní si můžeme uvědomovat, že už nám bylo dáno, co je potřeba ke štěstí a vděčnosti. U indického jezuity Anthonyho de Mella jsem si přečetl zajímavou myšlenku: „ Ticho, to není absence zvuku, to je absence ega.“

Ježíš nás zve k přijetí jiného jha, než je plnění přikázání, kterými si máme něco zasloužit. V dnešní době bychom to mohli převést na to, že se máme zbavit jha domnělých nároků, které musíme plnit, břemena očekávání, usilování o úspěch. A to jho a břemeno, které na nás Bůh Ježíšovým prostřednictvím chce vložit je vnímání důvodů k vděčnosti a činění milosrdenství. Na rozdíl od všech těch břemen, která na nás jsou uvrhnuta tímto světem a námi samotnými nás nemá tížit, strhávat k zemi. Naopak. To je to, co vede k uzdravení. Jak píší kraličtí - mé jho jest rozkošné. Amen