Stále přebýváte v chrámu. Vnímáte to?

Kázání na 31. 12. 2017

Biblická čtení: Izajáš 63, 7 - 9; Židům 2, 10 - 18; Lukáš 2, 22-40

           O vánočních svátcích jsme si připomínali, že Boží sklonění se k nám v Ježíši z Nazareta se uskutečnilo v malém dítěti dvou chudých lidí vyhnaných na cestu zvůlí mocných. Byl tu malinký záblesk světla Boží lásky, který ale temnota lidského sobectví a svévole nemůže zadusit.

            A v tomto duchu pokračuje evangelium i dále. V dnešním evangelijním čtení jsme četli o tom, že Josef s Marií obětovaly za novorozeného chlapce dvě hrdličky či dvě holoubata. To byla podle zákona výjimka pro nemajetné lidi, kteří nemají na stanovenou oběť, kterou je beránek.

            A v právě v těchto dvou chuďasech a jejich dítěti rozpoznal mesiáše Simeon. Simeon je tady jméno znamení – nomen omen. Znamená totiž slyšící. Simeon byl člověk spravedlivý a zbožný, očekával potěšení Izraele. Byl to zkrátka člověk, který se dokázal ztišit a naslouchat onomu tichému hlasu Ducha svatého. A jemu, díky tomu že byl vnímavý, mohl Bůh ukázat v něčem tak zdánlivě nepravděpodobném a bezvýznamném jako je dítě dvou chuďasů, kteří ani nemohou přinést řádnou oběť svého mesiáše.

 Samotní Ježíšovi rodiče nad tím byli v údivu. Simeon jim zvěstuje další důležité věci. Malý Ježíš bude v budoucnu k povstání a pádu mnohých, znamení, kterému se budou vzpírat. Jeho život, to co učil, to jak žil totiž velice jasně ukáže na sobectví a pokrytectví všech těch, kdo si o sobě myslí, jak jsou ctihodní a zbožní. Ano i Mariinou duší pronikne meč. Ano v Ježíši vyjde vše najevo. I skrze jeho smrt a Mariino utrpení.

            Dále čteme o prorokyni Anně. Dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Nevycházela z chrámu.  I jí Bůh ukázal v malém dítěti, toho, ve kterém ukáže svoji lásku a milost tomuto světu. A ona hned zvěstovala ostatním, jaká milost je potkala.

Anna nevycházela z chrámu a dnem i nocí sloužila Bohu posty a modlitbami. Kdo to slyší, toho napadá – to přece není možné. To je útěk ze světa z reality. Ale ono tomu může být naopak. I my vlastně jsme neustále v chrámu. Naše tělo je chrámem Ducha svatého, jak píše apoštol Pavel v prvním listu Korintský. V nás samotných přebývá Boží přítomnost. Žijeme v nádherném chrámu Božího stvoření. A celý duchovní život, zbožnost má sloužit k tomu, abychom si to uvědomovali. Celý náš život se může stát modlitbou. Stane se to tak, že si uvědomíme, že celý život přebýváme v přítomnosti Boha, který je láska.  A když si to uvědomíme, potom se budeme jinak dívat na svět. Uvidíme kolem sebe spoustu zázraků.

Simeonovi a Anně dal Bůh, aby rozpoznali v malém dítěti dvou chudých lidí toho, v kom Bůh podal lidstvu nádherný důkaz své lásky. A oni zvěstovali Ježíšovým rodičům i lidem kolem sebe radostnou zvěst.

Tak to může být i s námi. I nám Bůh může otevřít oči pro to, abychom viděli, všímali všech projevů Boží lásky kolem nás. Můžeme si uvědomit, že nikdy nevycházíme z nádherného chrámu Božího stvoření, který je mnohokrát úžasnější než nejvelkolepější katedrály, které kdy lidé postavili.

, Simeon zvěstoval Marii, že její syn bude k pádu ale i povstání mnohých v Izraeli, jako znamení, kterému se budou vzpírat. I srdcem samotné Marie pronikl meč. Ano, našimi srdci proniká často meč trápení, zloby, nepochopení, zármutku nad tím, jací jsme my sami a lidé kolem nás. Někdy si ti nejbližší dokážou nejvíce ublížit. Je v nás spousta věcí, které se vzpírají, nutí nás být nespokojenými, svazují nás. Ale navzdory tomu všemu si z nás Bůh může učinit vidoucí a slyšící tak jako ze Simeona a Anny. Jako oni nepřehlédli malé dítě, ve kterém se nekonečný Bůh sklonil k lidstvu. Tak i my můžeme nacházet stále důvody k radosti a úžasu, které bývají ostatním lidem skryté

Amen