Co v nás roste? Jaké plody neseme?

Kázání na 17. 6. 2018

Biblická čtení: Ezechiel 17, 22 - 24;2 Korintským 5, 6 - 10.14 - 17; Marek 4, 26 – 34

            mnozí lidé hledají prostřednictvím duchovního života zvláštní, extatické zážitky, únik z všednosti. Ale to není ta pravá podstata toho, o co by nám v naší víře, či zbožnosti mělo jít. Neznamená to, prožít něco zvláštního, co by nás vzdálilo od reality. Lidé v mnohých duchovních tradicích se shodují na tom, že skutečný duchovní zážitek se dá přirovnat k tomu, když si najednou sundáme z očí černé brýle a uvidíme svět takový, jaký je. Potom už se nemusíme snažit o nějaké extáze, vytržení. Poznáme, že svět kolem nás, i když je v něm spousta utrpení a zla je vlastně zázrakem.

            Žijeme ve světě naplněném životem. A život, ve vší jeho rozmanitosti a nádheře, to je zázrak, nad kterým člověk může žasnout. Je potřeba jen mít otevřené oči.

            Pokud to jde, pořádám s  dětmi výuku náboženství venku, v přírodě. Jednou jsme stáli pod starou švestkou. Vzal jsem do ruky švestkovou pecku a řekl jsem dětem: „ Podívejte se, v téhle té pecce je uložen program, který se spustí, když se pecka dostane do země. A díky tomuto programu vyroste nádherný veliký strom, nesoucí lahodné ovoce. Tento strom je úžasné zařízení, biotechnologická továrna. Proti němu jsou nejdůmyslnější lidské zařízení, továrny, elektrárny jen primitivní nedokonalé dětské hračky.“

            Každoročně se na polích urodí potrava, ze které můžeme být naživu. Jaká by to byla katastrofa, kdyby se země na své dráze odchýlila jen o malý kousek a jeden rok by se na světě nic neurodilo! Není divu, že lidé od pradávna v tomto dění hledali božské síly. Biblické svědectví nám však ukazuje, že je jeden Bůh, stvořitel, který stvořil svět s nádherou života. Božská není příroda. Bůh je stvořitelem. A toto poznání odstartovalo rozvoj přírodních věd. Ten ale nakonec vedl k tomu, že si někteří lidé, neuvědomující si všechny souvislosti, začali vysvětlovat vznik života a světa jako náhodu, jako něco, co vzniklo ze sebe sama.

            I naše dnešní podobenství mluví o onom zázraku zrození úrody. Vy, kteří se trochu vyznáte v zemědělství, víte, že obilí, na rozdíl od ostatních plodin nepotřebuje moc péče. Člověk ho zaseje a ono roste v podstatě samo. Ano lidé se snaží, jak chtějí, ale základní podmínkou pro to, aby se skutečně urodilo, je Hospodinova laskavá péče.

Podobenství o hořčičném zrnu ukazuje, že Bůh si může používat událostí zdánlivě nepatrných bezvýznamných, aby lidem přinesl spásu – záchranu jejich životů v jejich smysluplnosti, záchranu od toho, aby působili utrpení sami sobě a lidem kolem nich. Hořčičné zrno je velice maličké. V palestinských podmínkách z něj však vyrůstá rostlina, která dosahuje výšky až čtyř metrů. A strom, v jehož koruně hnízdí ptáci, to je v Bibli symbol pokoje, odkaz na strom v ráji, kde panoval pokoj a harmonie. Naplněním tohoto podobenství je to, jak se evangelium Ježíše z Nazareta rozšířilo po celém světě. Někdy stačí nějaké setkání s člověkem, pravé slovo v pravý čas, svědectví a celý život člověka je proměněn. A jak nám t na to poukazuje obraz o těch ptácích v koruně stromu, Bůh chce vnést do našeho života pokoj plynoucí z přijetí sebe sama. Můžeme zažívat pokoj navzdory všemu, co prožíváme.

            Evangelista nás však líčením Ježíšových podobenství, chce poučit o něčem ještě závažnějším. Celé podobenství začíná zmínkou o Božím království. Ježíš nám tímto obrazem chce něco sdělit o podstatě Božího působení mezi námi. Boží království, Boží vláda se v tomto světě uskutečňuje. Vidíme to třeba i na působení evangelia mezi lidmi. Začalo to vystoupením Ježíše z Nazareta v bezvýznamné provincii římské říše. A jeho poselství se rozšířilo po celém světě.

             Bůh se sice, kvůli tomu, aby nám byla umožněna svobodná volba, v tomto světě nemanifestuje, nezjevuje mocně, tak abychom se mu nevyhnutelně museli podřídit. Avšak jeho řády platí. Své cíle naplní.

            Je to vidět i na tom, že i když si hlasy světa kolem nás tvrdí, co chtějí, nakonec se vždy ukáže, zejména při skončení lidského života, že podstatu života, to co je skutečně cenné a co je jen přítěží nejlépe vyjadřují Boží přikázání.

            Ano Boží království přichází. Jednou přijde v plnosti. Jak přijde? To je tajemství. Vše co činíme, neděláme pro to, abychom příchod Božího království umožnili, ale proto, že Boží vláda je skutečností, neodvratnou, neoddiskutovatelnou. Bylo by tragedií se tohoto nezúčastnit, nezařídit se podle toho.

 Jednou se ocitneme před Boží soudnou stolicí. Při skončení našeho života se ukáže, co jsme zaseli a co v nás rostlo.

            Budiž nám tato skutečnost povzbuzením, nadějí a výzvou k přetváření našeho života.

Amen