Svatodušní neděle - stvoření nového života.

Kázání na 31. 5. 2020

Biblická čtení: Skutky 2, 1-11; 1. Korintským 12, 3b-13; Jan 20, 19-23

Jsou to už více jak dva tisíce let co se neděli co neděli shromažďuje křesťanská církev. Nebylo by to asi možné, kdyby si měla připomínat jen památku jednoho pozoruhodně moudrého palestinského tesaře, který by za vlády císaře Tiberia popraven. Kdyby tomu bylo tak, možná, že by si lidé četli jeho myšlenky. Byl by jen jedním z dalších židovských rabínů, které zná jen pár zasvěcených a nebo také vůbec nikdo.

Církev však tohoto člověka vyznává jako svého Pána, který byl vzkříšen, modlí se k němu, vzývá jej. Během těch dlouhých dvou tisíciletí se totiž dělo a děje to, co popisuje i náš dnešní oddíl.

Už před svojí smrtí Pán Ježíš slíbil učedníkům, že je nenechá osiřelé, že k nim přijde. A tento svůj slib splnil. Plní jej i dnes. V našich shromážděních je Bůh zjevený v Kristu tajemně přítomen. Je to jeho přítomnost v Duchu svatém, co nás nutí v neděli vstát a jít do shromáždění.

Tehdy, v den svého vzkříšení, Pán Ježíš vstoupil ke strachem zmítaným učedníkům skrze zavřené dveře. Zmínka o zavřených dveřích nám naznačuje nejen to, že měl nadpřirozené schopnosti. Mnohem více je to symbolické vyjádření skutečnosti, že neexistují žádné překážky, které by nás mohli od Boha zjeveného v Kristu Krista oddělit. Křesťané se mohli ocitnout třeba i v žaláři, v koncentračním táboře, tísněni nepřátelským režimem. Přesto prožívali ono Ježíšovo zaslíbení o tom, že kde se dva nebo tři sejdou ve jménu mém, on bude uprostřed nich. V jeho jménu – tedy tam kde se lidé v lásce setkávají, protože Boží jméno je láska. Všude, kde se schází církev, usiluje o pokoj , lásku, službu a nemísí se do toho ambice, nenávist neodpuštění, je Pán Ježíš uprostřed ní a přináší jí svůj pokoj. I k nám míří onen Ježíšův pozdrav Pokoj vám.

Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána. Tentýž Ježíš, který byl ukřižován, teď stojí uprostřed nich. Je to opravdu on. Jeho probodené ruce a bok to potvrzují. Ježíš však neztrácí čas, aby vysvětloval, jak se to stalo, jak je to možné. Znova jim zvěstuje pokoj a posílá je do práce: "Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás." Když jim poprvé říkal pokoj vám, mělo je to uklidnit, dosvědčit, že se nesetkali s žádným přeludem, přízrakem. Teď jim zmínka o pokoji má naznačit, že se nemají čeho bát, mají následovat Kristova příkladu a být pokračovateli jeho díla zvěstování evangelia o Boží lásce k lidem. Ježíš to zvěstuje učedníkům, kteří ho zapřeli, opustili, nechápali jej, prostě naprosto selhali. Nemusí se bát ani vlastní nedokonalosti, toho, že jsou selhávající, nedokonalí lidé. A to je asi podmínkou pro skutečnou službu. Poznat kontrast svojí naprosté nedokonalosti a neschopnosti a toho, že i přesto s námi Bůh počítá a koná svoje dílo. A poznání veliké milosti, které se nám dostalo a naproti tomu vlastní neschopnosti je i tím, co vede učedníky k tomu, že si rozuměli, jak o tom čteme ve oddíle ze skutků apoštolských.

Aby tohoto poslání učedníci vůbec byli schopni, dechl na ně Kristus svého Ducha. Dechl na ně po té, co prožili naprostý pád a selhání. Teprve tehdy byli připraveni na to být kristovými služebníky. Dechl – to znamená vlastně stvořil. Bůh zjevený v Kristu tak vlastně tvoří nové životy.

A co dává Ježíš učedníkům jako úkol? Vyjadřuje to slovy: Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, a komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."

Vypadá to, jakoby církev dostala příliš velké pravomoci. A také se tak v dějinách chovala. Opravdu je to tak, že komu nedáme rozhřešení, tomu nebude odpuštěno? To by to vypadalo.

Správný výklad tohoto verše hledejme spíše v tom, že naše poslání spočívá v tom, že světu ukazujeme na jeho hřích a všem, kteří si přiznají, že i jich se obvinění z hříchu týká, zvěstujeme odpuštění. Bůh nás miluje, proto chce, abychom poznali svůj hřích a mohli přijmout jeho odpuštění, přijmout, že on nenávidí hřích, ale miluje hříšníky. Toto poznání je základem toho, abychom měli sílu s hříchem bojovat.

Dlouho bylo slyšet z kazatelen jen strašení soudem a peklem, to jak jsme neskonale hříšní a odporní a Bůh svatý. Nakonec si lidé spojili Křesťanství právě se soudem. Proto se církev dopouštěla i druhého extrému a mluvila jen o Boží lásce, o tom, jak nás Bůh miluje. Evangelium tím bylo vyprázdněno. Z církve se tím stává sůl, která pozbyla svoji slanost.

Jedině když lidé kolem nás poznají, že jsou hříšní, vzdáleni od toho, jak by měli nebo mohli žít, jedině tehdy mohou přijmout i milost odpuštění. Kdo se o tom nedozví, spočívá stále v klamné sebe spokojenosti.

Není to lehký úkol, který nám náš Pán dává. Usvědčováním světa z hříchu si snadno uděláme nepřátele. Je to však jediná cesta k odpuštění, uzdravení bolavých duší kolem nás, cesta ke svobodě, kdy poznáváme, že vše co máme, nám bylo dáno z milosti. Bude úspěšná jedině, když začneme u sebe a bolestnou zkušenost usvědčení z hříchu ve světle Božího slova se nebudeme bát podstoupit my sami. A svět budeme usvědčovat z hříchu tím, že budeme žít jinak, ne povýšeneckým kázáním. Vždyť to co máme oproti světu navíc není z nás, není to naše zásluha.

Nebojme se však. Kristus, který kvůli nám byl proboden na Kříži je uprostřed nás a chce nám v tomto zápase darovat svůj pokoj plynoucí z vědomí toho, že jsme přijímáni takový, jací jsme

Amen